Můj hříšný muž

Já jsem blázen do Italů, můj muž zbožňuje blondýnky z východní a střední Evropy. Slova jako Rusko, Polsko, Česko, Slovensko, Litva či Ukrajina v něm vyvolávají exaktické stavy. On nevidí dané země, ale jejich ženy. A vidí je pacholek všechny.

Když jsem se mu smála, že Italovi stačí vidět blonďaté koště a celý roztaje v přihlouplém úsměvu, tak mi bylo vysvětleno, že už dávno to nejsou jen blond vlasy, co Italy na nás přitahuje. Fyzické kouzlo je prý umocněno v jemných a něžných rysech obličeje, širokých lícních kostech, v krásných očích a úsměvu, který dokážeme oplatit. Říká: Siete di classe! Váš pohled je přímý a neuhýbá a váš úsměv má 1000 voltů. To je tak silný zásah elektrickým proudem, že to člověka poznamená na celý život.

V záchvatu škodolibé upřímnosti odpovídám, že já totéž mohu říci o Italech. Většinou si ale vysloužím jen zavrčení. Můj drahý filosof totiž těžko snáší pomyšlení, že by se můj okruh zájmu o opačné pohlaví italské národnosti mohl rozšířit. Mou minulost nechce znát, úžíral by se žárlivostí, a já nejsem tak hloupá, abych mu ji dopodrobna vyprávěla.

Jsem přesvědčena, že mnoho Italů se už rodí se slabostí pro světlé ženy. Důkazem je mi příhoda, kterou mi vyprávěla tchýně.

Když měl její syn 6 let a odvedla ho poprvé do školy, na uvítání prvňáčků byly přítomny 2 učitelky, protože se otvíraly dvě první třídy. Jedna paní učitelka byla tmavovlasá, typická Italka a druhá byla blondýnka. Při pohledu na ni se můj muž začal do školy těšit. Jaké bylo ovšem jeho zklamání, když byl přidělen do třídy paní učitelky s tmavými vlasy. Něco takového přece nemohl dopustit. Sbalil si tedy tašku a se sebevědomím ředitele školy opustil nechtěnou třídu a napochodoval přímo do třídy paní učitelky Blonďaté. Bez jediného slova se usadil do volné lavice a vybalil si věci. Marné bylo vysvětlování, že to nejde a po hodinovém přemlouvání byl vrácen zpět do třídy, kam patřil. Což ovšem neakceptoval, sbalil se podruhé a opustil školu. On přece do žádné školy chodit nemusí, nikoho o to nežádal, ale prosím, když už chtějí, aby tam chodil, bude chodit tam, kde je pěkná a blonďatá paní učitelka. Nepomohlo domlouvání matky ani výhrůžky jeho otce. Nakonec bylo po jeho a pěkná paní učitelka ho přijala pod ochranná křídla. Od té doby můj muž vždycky získal každou ženu, po které zatoužil.

Když mi tak vyprávěl o svém životě, nevzpomínám si, že by se byl zmínil o tom, že chodil s nějakou tmavovlasou ženou, opominu-li dívku, kterou údajně v 16 letech přivedl do jiného stavu. Přijeli tenkrát k nim domů její rozlícení rodiče a sesypali se na Fonsíkovu nebohou matku. Manželův přísný otec se právě chystal zabít syna, když se dívka přiznala, že si to vymyslela, aby ji Fonsi neopustil.

Ženy, ženy ženy, to byl odpradávna jeden z hlavních zájmů toho pacholka. Říkával mi, nesnáším fotbal, ale miloval jsem, když byly důležité zápasy. Všichni ti hloupí chlapi seděli přilepení u televize nebo fandili na stadionu a jejich ženy byly opuštěné doma. Bylo mi jich líto, a tak jsem se postaral, aby byly méně opuštěné.

Po té, co padla železná opona a do Itálie začaly proudit davy blonďatých dívek, Fonsíkův život se proměnil v rajskou zahradu. Trhal jedno rajské jablko za druhým a ochutnal snad všechny odrůdy.

Jeho rodina si zvykla a matka byla už dávno smířena s faktem, že takové štěstí, aby měla italskou snachu, ji nepotká. A opravdu nepotkalo. Fonsík zakončil svou don juanskou dráhu v české kotlině, kam ovšem už několik let velmi rád jezdí v létě okukovat spoře oděné ženy a dívky, jejichž úsměv má oních zmíněných 1000 voltů.